RozJařený pohled do minulosti:o) březen 13, 2008

Jaro je tu!? Venku už je teď spíš aprílově, ale zas bych to nerada zakřikla…někdy ještě trochu přituhuje… Jelikož už jsem téměř čtrnáct dní doma a začíná mě to zmáhat, píšu všude, kam se jen dostanu se svým perem či klávesnicí…

Na lyžák jsem kvůli další nemoci neodjela, tak proto ten druhý týden volna, hned po prázdninách. Jako “velkého maroda” mě včera přjel navštívit ten, co je před N. I když to bylo v předvečer dvouletého výročí velkého krachu, tak jsme si to náležitě užili. A jak…! O:-) Ano, je tomu dneska přesně dva roky, co jsem poprvé truchlila a vážně brečela kvůli klukovi…od té doby se toho stalo hodně, ale můj první blog tzv. černo-černá Maríina tma v hlavě, vděčí za své založení právě pocitům a myšlenkám, kterýma oplývala moje kebulka právě v tomto ne příliš veselém období…a bylo to neveselé nejen kvůli neopětované lásce…ještě pořád se tomu teď nemůžu tak úplně smát… Od té doby, co jsem začala psát takhle do světa, tak se toho dost změnilo a v začátcích to bylo až takové, že jsem ty první dva měsíce svého velmi otevřeného a “neohroženého” vyjadřování se, musela z internetu nenávratně odstranit…Jenže ono asi opravdu existuje něco jako závislost…ještě když je člověk takový grafoman jako já, že? Takže jsem na to psaní po pár týdnech zase skočila a od května 2006 takhle funguju… To je celá moje bloggerská historie… Tenhle blog, jak jsem se snažila na začátku naznačit, vzniknul také proto, že černá je někdy moc nebarevná a jak se toho hodně změnilo, toužím se někdy projevit i v jiných barvách…tady můžu experimentovat, v nynější hvězduplné tmě budu dál konzervativně pokračovat…;)

Nemůžu se dočkat až vylezu z baráku a venku bude teplíčko…sluníčko bude svítit…a…pak už bude chybět jen jediné a to mi snad doufám a klepu na zuby, také nebude scházet;o)

Tak to jen tak pro zajímavost, nějaký ten článek…možná i proto, že jsem z toho jara taková rozjařená…a už nemám roupama co dělat…jsem nevybouřená a vím, že budu ještě minimálně dva dny sedět doma…

Majte sa…co nekrááásněji:)

Pod pokličkou kapky říjen 4, 2007

Ano, dneska byla na obloze znova poklička, ale pak se konečně rozpršelo:) Snad se ty mraky zas aspoň na pár dnů protrhnou…ať si je zima, ale s hezkým nebem;) (i když, kdyby ani mrazivo býti nemuselo, vůbec by mi to nevadilo:) )

Den utekl strašně rychle a to i přesto, že jsem měla školu do čtyř a tři nudné hodiny, jež zahrnovaly test, nic a opět ono nezbytné opakující se nic… Odpoledne (spíš k večeru) jsem se tak nějak zotavila s celodenní námahy, prošla jsem se na vzduchu a teď abych zas prý něco školovala…nu, oznámila jsem naší super-pregnantní vychovatelce, že to co právě píšu, je esej, jelikož ona neumí česky a anglicky říká například “klíňink” (tohle je piš jak slyš, tak kdyby jste to náhodou nepoznali, je to “cleaning”).

Chystám se tedy dopsat, vrhnout se na tu hromadu věcí do školy a pak bych si moc ráda četla, protože mě to nějak chytlo:) V super skvělý velký černý mikině, která nádherně voní…a vypadá přesně jako ta, kterou jsem vždycky chtěla, to bude fajn:) Musim si to její vypůjčení náležitě užít, ne?

Moře je tedy ještě stále trošku rozbouřené, ale dneska na něj někoukám…nekoukám před sebe, nestojím na zemi, koukám dolů, ale ne s úmyslem skočit na skaliska, ale prohlížím si proužky zas z jiné perspektivy…inu střídají se barvy, no…vidím je, protože ještě není noc…světlo se ještě nerozsvítilo, je šedo…s občasnými přeháňkami štěstí a smíchu…pod pokličkou dneska pěkně;) …jo a ještě něco!!! Červené, oranžové, žluté a nahnědlé listy…padají nebo se ještě pořád drží na stromech, ale aspoň trochu to prosvětlí tu chcípnutou náladu, které se pořád zavírají oči a jen by spala…

PS.:Svědku, gratuluju;o) 

Krásný večer…či den, ráno nebo noc…whatever;)

Den podivně smíšený…, ale spíše nádherný:o) září 12, 2007

Tak tedy dneska Mááája slaví jmeniny…a dostala jsem (dala jsem si a zároveň dostala) krásnej dárak:) Jela jsem do králíkárny…nevím, jak se mi to povedlo:D …prostě jeden plán nevyšel, tak jsme na rychlo uskutečnili ten druhý, který se nakonec nejspíš asi ukázel daleko lepší:)

Nejdřív jsem projela spoustu stanic metrem a uskutečnila mnoho telefonátů…babička mi tedy k svátku dala odvoz z Babic do Černé Díry…;) , ale až když hlásili “příští stanice Mukařov”, uvědomila jsem si, kam jedu, koho uvidím a jak je to vlastně úplně perfektní:) Cestu za pletivo jsem našla a dokonce jsem měla téměř od začátku doprovod…bylo to super…takové celkové provětrání, slzy v očích, tentokrát i docela upřímná objetí, telefonát od toho, co má každý pátek svátek…krásný den…

Jo, ve škole jsem si říkala, že už to nevydržím, pak mě zamrazilo, když se na pár minut hodně změnily plány a vypadalo to téměř beznadějně, ale nakonec to byla nádhera… Udělali mi všichni strašnou radost a ještě větší radost by mi udělalo, kdybych se za nima mohla vrátit…o tom se doma nedebatuje, ale řekla bych, že se nám to každému trošku jinak bouřlivě honí v hlavách…

Doma už je ta oslava horší, tatínek se zeptal, co se slaví a pak úplně plynule přešel k televizi, zapnul ji a prohlásil, že on slaví fotbal…, ale obdržela jsem bílou obálku, na které bylo správně napsáno moje příjmení a uvnitř se skrýval nádherný dopis, na jehož konci bylo “M.” a zmínka o počtu dní, které byly dneska dopočítány:) Ten dopis letěl leteckou poštou přes moře…vždycky jsem si přála takovej dopis dostat:) Další splněné přání:)

Jen jsem strašně zklamaná, že pro mě za pletivem není volná lavice…bojím se, že to nevyjde…, ale křeček ještě neumřel, tak aspoň, že tak (Barusch, jestli na to máš autorský práva, tak sorry;) )

Tak zatím končím tento den plný smíchu, lesknoucích se očí, smíšených pocitů, nudy, zklamání, radosti, dvou kilometrové rychlochodecké procházky a dalších zážitků i pocitů…