Je to tak, když jsem minule psala o krásných tulipánech, tak dneska tu bude něco o tom mraku nade mnou, kterého se děsím…byl tak daleko, že jsem ho ani neviděla. Nechtěla jsem ho vidět, jelikož bylo všechno kolem krásné. Přes den svítilo sluníčko, v noci zas hvězdy a nebylo zapotřebí se čehokoli bát či děsit. Teď tu ale už od rána zkroušeně sedím a přemýšlím, proč mám takový divný pocit. Vlastně mě přepadnul už včera večer, ale teď je takový intenzivnější. Zatím však takové to dusno před bouří. Kéž by to samo odeznělo a nikdo by neztroskotal v jinak docela poklidných vodách… Asi bych ještě byla ochotna přijmout nějakou krátkou přeháňku, která by zavlažila vyschlou půdu a letní kytičky by se mohly náležitě rozbujet… Je to paradox, když ve skutečnosti všude kolem mě pršelo celý minulý týden a teď, když má konečně vysvitnout slunce a já bych mohla vyběhnout ven v sukni a lehnout si na přehoz, sedím tu celá ustaraná a ani nevím proč…

Toť vše o tom blíže nespecifikovatelném špatném počasí…

Příští víkend vyrazím s Miši a spolubydličkou na Mezi Ploty. Nemůžu se dočkat:) Po Anifestu, který byl výborný zas trochu hudby a ještě k tomu dámská jízda;D Bude sranda;) Užijem si to…;) Mimochodem, Anifest stál vážně zato! Krásná probuzení a  prosluněné chvilky na lavičce…doufám, že  se o prázdninách dočkáme něčeho podobného, pokud to nespláchne  nějaký neočekávaný zákeřný déšť… Už se šíííleně těším:o)

Držte mi/nám palce a jestli nemůžete v noci spát, stejně jako jsem včera nemohla já, nepište maily, po nichž zbude jen ticho (před bouří?), ale počítejte raději proužky…;) Ať je to léto hezčí a hezčí a nezkazí se nám počasí …

dokud si nevšimnou, jakou taková květina dokáže udělat radost. A to i kdybyste ji vyrvali z nějakého záhonu v parku…nebo třeba donesli obyčejnou sedmikrásnku. Chápete?

Procházka přelidněným Petřínem. Ano tati, měl jsi pravdu, že prvního máje jsou v Praze určitě romantičtější místa, ale už proto, že to byl odjakživa můj sen, vyrazit v tento lásky čas zrovna sem, tak jsme prostě museli;) Nakonec jsme byli rádi, že jsme sešli ten prudký kopec, polibku pod rozkvetlým stromem jsem se taky dočkala a snědli jsme strašnou spoustu zmrzliny…

Mám toho sice teď opravdu hodně, ale zas jsem téměř pořád plná pozitivní energie a celkem šťastná, takže mi jde všechno rychle od ruky a vážně není, na co si stěžovat. Když ještě připočtu to, že ve středu odjíždím na pět dní na Anifest-festival animovaného fimu v Třeboni…je to perfektní:)

Neodpustím si ještě jeden pohled na mou překrásnou květinu, tentokrát z ptačí perspektivy…:)

Přeji vám krásný konec jara, příjemný začátek léta a ať rozkvetete…nebo ať aspoň kvete vše kolem vás…

Taky přeju hodně zdraví všem alergikům a astmatikům, dneska je náš mezinárodní den;) !

Zatial;o)

Na lyžák jsem kvůli další nemoci neodjela, tak proto ten druhý týden volna, hned po prázdninách. Jako „velkého maroda“ mě včera přjel navštívit ten, co je před N. I když to bylo v předvečer dvouletého výročí velkého krachu, tak jsme si to náležitě užili. A jak…! O:-) Ano, je tomu dneska přesně dva roky, co jsem poprvé truchlila a vážně brečela kvůli klukovi…od té doby se toho stalo hodně, ale můj první blog tzv. černo-černá Maríina tma v hlavě, vděčí za své založení právě pocitům a myšlenkám, kterýma oplývala moje kebulka právě v tomto ne příliš veselém období…a bylo to neveselé nejen kvůli neopětované lásce…ještě pořád se tomu teď nemůžu tak úplně smát… Od té doby, co jsem začala psát takhle do světa, tak se toho dost změnilo a v začátcích to bylo až takové, že jsem ty první dva měsíce svého velmi otevřeného a „neohroženého“ vyjadřování se, musela z internetu nenávratně odstranit…Jenže ono asi opravdu existuje něco jako závislost…ještě když je člověk takový grafoman jako já, že? Takže jsem na to psaní po pár týdnech zase skočila a od května 2006 takhle funguju… To je celá moje bloggerská historie… Tenhle blog, jak jsem se snažila na začátku naznačit, vzniknul také proto, že černá je někdy moc nebarevná a jak se toho hodně změnilo, toužím se někdy projevit i v jiných barvách…tady můžu experimentovat, v nynější hvězduplné tmě budu dál konzervativně pokračovat…;)

Nemůžu se dočkat až vylezu z baráku a venku bude teplíčko…sluníčko bude svítit…a…pak už bude chybět jen jediné a to mi snad doufám a klepu na zuby, také nebude scházet;o)

Tak to jen tak pro zajímavost, nějaký ten článek…možná i proto, že jsem z toho jara taková rozjařená…a už nemám roupama co dělat…jsem nevybouřená a vím, že budu ještě minimálně dva dny sedět doma…

Majte sa…co nekrááásněji:)

Ne, nemám ráda Valentýn, ten červeno-růžový komerční svátek úchylných amorků… Jen musím říci, že nebýt tohoto citu, který je podle kalendáře dnes oslavován (Já či snad lépe řečeno my, oslavujeme téměř každým dnem;o) ), bych se tento týden měla snad ještě hůř…a to už si zas tolik nedovedu představit. Ať jsem se přes den mračila nebo mě bolela hlava, s každým krásným úsměvem od toho, co je před N mi bylo lépe…

…a taky ty písničky se docela hodí…

Subways a jejich Mary, Eláni a Zalubil sa chlapec nebo Vymyslená…:o) Vlna rytmu mnou prostoupí, směju se, poskakuju a prozpěvuju si…:)

Za chvilku zas další hodina a odpoledne budu vyřízená usínat, jenže pak přijde večer…a znovu obživnu…polechtáním nebo tak něčím;o)

Zatial sa mááájte;o) a vězte, že láska je kouzelná…O:-) 

Vypadá to asi, jako bych snad úplně zapoměla na tyhle moje pohledy z majáku…jenže ona to není tak úplně pravda, jelikož toho bylo vážně dost. Já vím, to mě neomlouvá. Také jsem stále více zvyklá psát spíš to, co se děje v hlavě, takže s majáky jsem spojila možná tak to, že jsem si na Vánoce koupila krásný majákový kalendář, heč!

Stalo se toho hodně. Občas bych z toho skákala na skaliska, to se musí nechat. Jenže jak už to tak bývá, aby mozku zbylo místo na tu spoustu nových věcí, tak v prvé řadě vytlačí to ošklivé, pak to nepodstatné a nakonec tam zbudou jen ty nejhezčí zážitky a chvíle, takže se stalo to, že i když se toho od listopadu událo i hodně nehezkého a občas se mi zdálo, že utonu ve vlnách, přišly i taková ta světla a naleštěné lodičky, které pluly okolo…Momentálně to došlo tak daleko, že je klidné moře (ale to tedy klepu na zuby a dosti razantně, jelikož na některé bouře se jen tak zapomenout nedá…), krásná noc, jasno, hvězdy svítí a silné světlo majáku též. Teď sice z postele a peřin, jelikož leží doma nemocná, ale i tak…Když se na to podívám z ptačí perpektivy, tak plavu dobře:)

Chyběl mi tenhle rozsvícený pozitivní prostor…nějak na mě psaní sem dobře působí:)

Mimochodem, až budete mít chuť na něco zvláštního, odložte Malého prince; Zločin a trest; Fulghuma a Seiferta a nahlédněte do Erekce, ejakulace, exhibice a dalších příběhů obyčejného šílenství…Bukowski. Čtu ho na doporučení, na oplátku jsem zas já doporučila Devatero pohádek…ano, zajímavý kontrast:D Je to moje oblíbená pohádková knížka, hned po Paní Láryfáry a Pipi dlouhé punčoše:)

Takže tu tak polehávám, popíjím čajdu, čtu věty, které nezačínají velkým písmenem, smrkám, pozoruji svých šestnáct téměř zvadlých tulipánů od tatíka, které mi byly před týdnem věnovány v předvečer šestnáctin…a těším se, moc se těším na zítřek, jelikož i když jsem nachcípaná a vypadám ošklivě nemocně, i tak se mě snad ten, co je před N neleknul natolik, aby za mnou v pátek nepřijel;) Inu, na podzim jsem pesimisticky uvažovala o poločasech a časech rozpadu, nyní už se mi o tom moc přemýšlet nechce. Zima už je skoro pryč, brzo bude jaro a pak léto…a co já vím? Třeba zužitkuju ten červený přehoz a třeba až bude zem prohřátá, budeme se na něm válet spolu…:o)

Tak hleďme dál a mžourejme v oslnivém slunečním svitu či v noci za světel majáků:)

Přeji krásný den a hodně štěstí…ať na vás to jaro také vletí!